Předposlední den byl pro nás dnem odpočinku, navzdory tomu, že to byl den jedenáctý, nikoliv sedmý :) Autem jsme vyjeli do sedla Falzarego (2105 m), odtud pak lanovkou na masiv Lagazuoi (2756 m). Toto místo je známé svými skalními galeriemi z doby 1. sv. války (zajímavé počtení např. tady zde). Známé, proto vyhledáváné. I my jsme potkali hodně lidí, nejvýraznější však byla skupina asi 40 mladých Italů, byli pěkně hluční.

V lanovce jsem se cítil napůl jako ve výtahu, lano stoupalo opravdu prudce a auta na parkovišti se kvapem zmenšovala. Nahoře pěkně foukalo, a tak přišel čas na rukavice… a foťák. Výhled byl vskutku impozantní, silnice dole vypadala jako autodráha a lidi byli stěží rozeznatelní.

Poté, co jsem se vyfotil s místním ovčákem (německým) dali jsme se na sestup zpět k autu. Tentokrát jsme ale nejeli po laně, nýbrž hezky pěšky a skrz všechny ty galerie. Spolu s popisnými tabulemi a místy i autentickými rekvizitami vlastně tvořily muzeum pod širým nebem. Čelovka a svítilna na mobilu přišly vhod, ve skále byla (samozřejmě) tma tmoucí.

Zatímco výstup nahoru nám zabral zhruba 5 minut i pořizováním lístku, dolů jsme šli asi dvě hodiny. Po výlezu ze skály nás čekal ještě kus cesty dolů, a tak jsme byli vděční za trekingové hůlky, které aspoň z části pomáhaly tlumit nárazy. Před odjezdem jsme ještě vlezli dovnitř suvenýr-šopu. Stručně řečeno, tolik zbytečných věcí pohromadě (byť často pěkných na pohled) jsem ještě neviděl.

Cesta dolů nám i autu šla hladce, přesto jsme ji zhruba v půlce přerušili a šli lovit geocache, která upozorňovala na dřevěný kostel postavený (jak jinak) za 1. sv. války. Byl pěkný; ne tak vlastní místo, kde se cache nacházela, vypadalo to tam trochu jak na hnojišti, samý podpapírník smrdutý. Ale i tak byl lov úspěšný a my jsme mohli jet domů.