Ani dnes nás po probuzení nečekalo slunce a modrá obloha. Přesto jsme si sbalili saky paky a vyrazili dobývat další (již nesčetněkrát dobytá) území. Dnes to byla ferrata Giovanni Lipella.

Abychom se na ni dostali, museli jsme se přesunout k naší staré známé chatě Dibonna (viz hledání SPZ). Opravdu jsem netušil, kolikrát tudy během jednoho týdne pojedu :) Krásným zpestřením nám oběma byli tři svišti, které jsme u chaty viděli. A nejen to, viděli, vyfotili, natočili :)

Od chaty jsme stoupali po chodníku č. 404. Zhruba za hodinu jsme byli u začátku ferraty, který byl hodně zajímavý. Malá odbočka – asi jsem se o tom ještě nezmínil, ale během 1. sv. války se zde v Dolomitech usilovně válčilo. Místní vojáci (pokud se nepletu, tak to tehdy byli ještě Rakušané) zde ve skalách vytesali množství galerií – více méně vertikálních chodeb, kterými se mohli bezpečně přepravovat. A právě jednou takovou galerií naše ferrata začínala. Neměřil jsem to, ale údajně má 800 metrů, tedy slušné dílo.

Po galerii už přišla na řadu standardní ferrata. Musím říct, že byla velice dobře zajištěna, kotvicí prvky byly nové, lano krásně napnuté.

V průběhu lezení jsme měli dvě zajímavá setkání – první bylo s postarším pánem z Rakouska, jehož dědeček se účastnil bitev zde v Dolomitech. Bylo vidět, že s lezením má nemalé zkušenosti, podle jeho slov se lezením v horách zabývá už od šedesátých let minulého století.

Druhé setkání bylo s dvěma mladíky, pravděpodobně z Velké Británie. Zarazilo mě, že ačkoliv jsou mladí a zjevně sportovně založení, neutíkají nám, spíše naopak. Posléze, když nás pouštěli před sebe, z nich vylezlo, že při lezení ocelové lano používají jen k jištění, vůbec se ho nechytají. Museli to mít hoši místy těžké, některé úseky, vzhledem k tomu, že skála byla mokrá, byly nesnadné i pro nás dva.

Tím se dostávám k počasí. Už jsem si myslím nastěžoval dost, ale dnes to bylo opravdu zajímavé – za celou dobu jsme zažili jak slunné počasí, tak srážky ve všech možných formách: déšť, sníh a dokonce i kroupy (byly naštěstí malé). Občas toho padalo docela hodně, ale díky Bohu jsme to přežili v pohodě – jenom Iva pak byla poněkud zkřehlá.

Ale zpět k cestě. 6 hodin od té doby, co jsme opustili auto, jsme přišli k rozcestníku, kde jsme si mohli vybrat, zda polezeme až na vrchol hory, kolem které jsme se celou dobu motali – Tofana de Pomedes. Rozhodnutí bylo jednoduché a učiněno již s předstihem – nebudeme si to prodlužovat. Pokračovali jsme tedy už po obyčejném (přesto úzkém) chodníku po vrstevnici směrem k chatě (Rifugio) Giusanni. V tomto úseku se bylo vskutku na co dívat, mně osobně nejvíc zaujaly zbytky staveb z války.

Chatě Giusanni jsme se vyhnuli (ležela mimo naši trasu) a okolo zrušené Rifugio Cantore jsme vstoupili do žlabu, který vlastně končil u našeho auta, a ve kterém jsme to už znali – v pondělí jsme se do něj napojili po vzrušujícím sestupu suťovým polem. Kamzíky jsme tentokrát však neviděli, asi se odstěhovali do Humpolce:)