Zatímco žáci a studenti se vypravovali poprvé po prázdninách do školy, my dva jsme si ještě užívali sladkého spánku. Probudili jsme se až kolem deváté, načež jsme zjistili, že počasí není o moc lepší, proto jsme se rozhodli zvednout kotvy a přesunout se do Itálie už o den dříve.

Už při dojezdu do Palfau jsme trochu trnuli, zda nám nedojde benzín, ručička už notnou dobu olizovala značku prázdné nádrže. (To je tak, když je člověk líný vrátit se k benzince a ta další je pro změnu zavřená.) Paní v kempu nám sdělila, že nejbližší benzinka je v Grosslreiflingu, asi 9 km od nás. To znělo dobře, přesto jsem pedál plynu po cestě k ní pokud možno jen šimral.

Když jsme dorazili, radovali jsme se, že jsme za vodou. Předčasně. Ne nadarmo se říká „nechval dne před večeří“. Problém byl jednoduchý, ale než jsme na něj přišli, chvíli nám to trvalo (pět roků němčiny bylo zjevně málo). Ona benzinka totiž byla samoobslužná a platilo se buď nějakou proprietární kartou nebo klasickou platební. A v tom byl kámen úrazu: zatímco typ obou našich karet zví VISA, automat se kamarádil pouze s kartami Maestro/MasterCard.

Z této prekérní situace nás dostala jedna snědá Rakušanka, která nás dovedla na další, tentokrát už jen 4 km vzdálenou Tankstelle. Tady už vše proběhlo podle očekávání, a tak jsme za chvíli odjížděli chudší o 55 Euro, ale bohatší o 47 litrů pohybudárné tekutiny.

Protože soucítím se svým autem, kterému se momentálně poněkud hůře vydechuje (zřejmě přicpaný katalyzátor) a tudíž je pěkně zdechlé, poněkud s obavami jsem vyhlížel výstup do sedla Hohentauern (1265 m). Už z mapy bylo zřejmé, že to nebude jen tak, cesta je podle ní uzavřena pro karavany. A nekecala, občas jsem měl pocit, že dvojka bude moc. Ale nakonec jsme se nahoru šnečím tempem (nejhůře tachometrových 40) vyhrabali a dál už to bylo v pohodě.

Když odmyslím pár krátkých zastávek na focení alpských krás, naše jediná přestávka byla v půlce cesty ve Villachu – městě poblíž rakousko-italsko-slovinského trojmezí. Zde jsme se řádně občerstvili v místním nákupním centru, koupili mi fuknční podvlékačky a v neposlední řadě pořídili palivo do vařiče, když už teda ta okena samotná nehoří.

Následujících 40 km bylo velmi zajímavých. Velmi krátce po přejezdu do Itálie nás čekal přechod do Slovinska, kterým jsme chtěli projet, abychom se vyhnuli dálnici. Předtím jsme se ještě ve městě Tarvisio dvakrát vraceli k odbočce, byla za zatáčkou a z protisměru zase zákaz odbočení. Pak už jsme ale opět stoupali serpentinami po uzoučké cestě do zhruba 1100 m, ve kterých jsme překročili hranice.

Asi za to může jazyk, ale ve Slovinsku jsem se cítil velice dobře. Oběma nám na tváři vyloudily úsměv názvy jako Strmec (obec v opravdu strmém kopci v klesání od hranice), Predelica (horský potok; zkuste si odmyslec první „e“), Sušec (potok) nebo takový Sužid (obec – jestlipak v ní je synagoga).

Do Jesola, kde se nachází náš současný domov jsme přijeli v deset večer. Trochu jsme se děsili, jak najdeme kemp, informace na jeho stránkách byly poněkud strohé a navíc podané šíleným způsobem (namísto pořádné mapy pochybné animované kolečko pohybující se po malém, stránkovaném výřezu mapy). Díky Bohu a Iviným orientačním schopnostem jsme se však po dvou krátkých zaváháních dostali živí a zdraví tam, kam jsme chtěli – kempu Parco Capraro v Jesolu. Po krátkém vyřizování jsme postavili stan a to byl konec dnešního dobrodružství.