Ty Benátky fakt plavou na vodě! Ano správně, dneska jsme si udělali výlet do Benátek. Autem jsme překonali asi 20 km do Punta Sabbione, kde jsme na hlídaném parkovišti za 7 € odložili auto. Paní asi nevěděla, že bydlím na Sychrově, bo když jsem couval na místo, vehementně mi ukazovala, jak mám točit volantem (taky v tom cítíte tu chlapskou ješitnost jak já? :) )

Do Benátek nás vezla výletní loď, na které nás mohlo být odhadem dvě stě. Asi ve dvou třetinách plavby jsme zpozorovali, že nad pevninou se honí mraky těch nejtmavších odstínů, i pár blesků jsme zahlédli. A za chvíli už jsme byli v tom – naše loď včetně některých pasažérů (zejména těch na horní palubě) byla bičovaná větrem a deštěm dohromady, nemůžu se rozhodnout, co bylo prudší. My dva jsme se nacházeli na zádi spodní paluby, kde sice byla střecha nad hlavou, ale před deštěm z boku nás moc nechránila.

Na téhle zemi ale nic netrvá věčně, a tak jsme i my za pár minut vysedli na pevnou zem a jali se prozkoumávat krásy Benátek. Mně nejdřív náladu kazilo mokré oblečení a s ním spojená zima, ale časem i to uschlo a bylo zase dobře.

Pěkně jsme se po těch Benátkách prošli, jen co je pravda. A bylo se na co dívat. Když pominu samotnou konstrukci města, zajímavé byly taky některé výlohy. Tak například v jedné nás oslnily boty v ceně 1200 €. O kus dál se na mě ale smál poctivý třičtrvtěmetrový lékořicový pendrek, šestsetkrát levnější než tamty boty :) Stačilo pronést kouzelnou formuli „Una liquorizza lungha, per favor“, položit na misku dvoueurovou minci a už byl můj. A chutnal moc dobře.

Jak jsem už  dříve zjistil, Italové na lékořici asi docela jedou. V místním hypermarketu Jednota (nekecám – ten obchod nesl značku COOP a jiné, menší, potom rovnou Cooperativa) jsme mezi cukrovinkami viděli tolik lékořicových dobrot, až mi z toho zrak přecházel.

O tom, jak tu chutná kafe, snad ani nemusím psát. Zajímavé je, že to „pravé“ italské espresso je mnohem menší než u nás – přirovnal bych to k velkému panáku. Množství kávy použité pro přípravu je však stejné, jak jsme zvyklí, takže slabším povahám se po ochutnání více či méně pozmění výraz v tváři směrem k horšímu.

Když jsem takové kafe viděl poprvé, zíral jsem na něj jak bacil do lékárny. Dnes, po pár dnech v Itálii a třech takto uvařených kafích, jsem si na to už docela zvykl a možná se nechám inspirovat i na doma :)