Máme za sebou první celý den druhé poloviny naší dovolené. Ubytování máme moc hezké, proti spaní ve stanu je to pořádný kontrast. I to připojení na internet už máme (10 € za týden), nicméně jsme zjevně zmlsaní takřka ideálním připojením doma, protože místní wifi síť je pro nás poněkud pomalá.

Ale zpět k dnešku. Poprvé jsme využili naše horolezecké vybavení, které nám ochotně půjčili naši kamarádi Standa, Pája a Tom – děkujeme :) Autem jsme se doplazili k chatě (Rifugio) A. Dibona (okolo 2000 m n. m.) – ty zatáčky a kopec stály za to, zejména posledních pár kilometrů k chatě po šotolině.

Po příjezdu k chatě mi skoro vzal dech pohled okolo. Soudě podle cesty, po které jsme přijeli, vypadalo to, že u chaty moc aut nebude. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem uviděl plac velikosti zhruba fotbalového hřiště a na něm desítky aut všemožných značek, včetně jednoho Porsche. Fakt nevím, jak se mu nahoru s tak nízkým podvozkem přes všechny ty vlny v cestě jelo.

Poté, co jsme provedli společné foto u auta, začali jsme stoupat nahoru. Zanedlouho jsme byli u začátku naší první letošní ferraty. Byl to velice jednoduchý traverz po vrstevnici, taková rozcvička. Když jsme došli na konec, sil i času nám ještě zbývalo docela dost, a tak jsme zvolili přesun k další chatě (Rifugio Pomedes), přičemž jsme se dohodli, že si dáme ještě aspoň kousek ferraty s názvem Punta Anna.

Všechno šlo ale až moc hladce, a tak než jsme se rozhodli vrátit se, bylo už jednodušší pokračovat dále po nahoru až k místu, kde se od Punty Anny odpojovala další ferrata vedoucí k chatě (Rifugio) Giusanni. Popravdě řečeno, ke konci už jsem toho lezení měl plné brýle, nicméně zajímavé bylo, že kromě ubývajících sil na tom měla podíl i psychika. Přece jen už čas pokročil a mně se zatmět nechtělo, navíc jsem nevěděl, kdy tomu bude konec.

Na „křižovatce“ jsme poseděli, pojedli, popili, pustili před sebe 4 Němce a šli dál. Najednou se šlo mnohem lépe :) To nejlepší ale teprve přišlo – sestup k chatě (a autu) vedl suťovým polem. Výškové metry v něm ubývaly jedna radost, zejména když suti pod nohama bylo tolik, že dostatečně tlumila došlap, takže člověk mohl dělat dlouhé skoky. Připadal jsem si přitom jako na Měsíci :)

Než jsme ale sestoupili úplně, museli jsme ještě překonat nezanedbatelnou vzdálenost po normálním chodníku, na kterém už naše rychlost pohybu ani zdaleka nedosahovala takových hodnot jako v suťovišti. Příjemné ale bylo, že jsme šli kolem stáda kamzíků, tak se alespoň bylo na co dívat.