Vzhledem k únavě ze včerejšího ferratění jsme se s Ivou usnesli, že dnešek pojmeme jako odpočinkový den a půjdeme jen na procházku okolo ubytování. Nicméně pohled z okna na naše auto nám zhatil plány. Něco na něm chybělo, takový ten obdélníkový kousek plechu s vyraženými čísly – SPZtka. Taková situace je nepříjemná u nás doma (hrozí pokuta 5 až 10 tisíc), natož tak v zahraničí. Bezděky jsem si přitom vzpomněl na kamaráda, kterému bez přední SPZ nechtěli na benzince načepovat, že prý snad kvůli pozdější identifikaci, kdyby nezaplatil, nebo co.

Nemusel jsem dlouze přemýšlet, abych věděl, kde jsme značku nechali. Byl to odvodňovací kanál napříč cestou od chaty (Rifugio) A. Dibona, kde jsme včera škrtli předním nárazníkem a pak i spodkem auta (Escorty jsou holt dost nízké…). Dokonce máme tento moment natočený na foťáku – fascinován touto cestou jsem Ivu pobídnul, ať to zaznamená.

Co naplat, jeli jsme tam znovu. Pokud bysme ji nenašli, zamířili bychom na místní policii, aby nám alespoň poradili, co dělat, případně rovnou vystavili nějaké potvrzení – pokud by to šlo. Doufajíce, že to nebude potřeba, blížili jsme se k místu činu. Ale značka nikde. Poněkud skleslí jsme se ještě vydali nahoru zeptat se do chaty, jestli ji tam náhodou někdo nenechal.

Zatímco jsem se věnoval zalévání místní vegetace v přilehlém lesíku, Iva šla napřed do chaty. Ale než jsem stihnul jít za ní dovnitř, byla zase venku celá vysmátá, přičemž v ruce držela…

Ano, půllitr piva to nebyl. Byl to ten drahocenný kus plechu, jehož si člověk neváží, dokud o něj nepřijde. A my jsme se zase mohli těšit z dovolené bez starostí, co bude, když nás budou chtít příslušníci někde zastavit. Díky Bohu za to!

Od samé radosti jsme nejeli hned domů, ale vydali se ještě do sedla Passo Giau, které jsme včera viděli z ferraty – bylo zřejmé, že tam vede silnice, přesto bylo znatelně výše než my na skále. Raději jsem si nepředstavoval, kolik zákrut a stoupání budeme muset překonat, než se tam dostaneme. A taky že jo, na kole bych to fakt šlapat nechtěl.

Ale stálo to za to. Nahoře nás čekaly krásné scenérie zahrnující stádo ovcí čítající přibližně 1200 kopýtek (ovce), dvě nohy (pastýř) a čtyři tlapy (pes). Je to pěkná podíváná (a poslýchaná), když kolem vás proudí davy ovcí. Za zmínku stojí taky, že jsme viděli ovčáckého psa v akci – když se ovce přesunuly tam, kam neměly, v mžiku byl u nich a štěkotem jim dával najevo, že takhle teda ne. A ony jakože jo, oukej, jdeme zpátky. Docela by mě zajímalo, jak se takový pes cvičí.

Odpoledne jsme se vydali do obchodu doplnit zásoby proviantu. Úsměvné mi přišlo, jak jsme kupovali pečivo. Tady trochu odbočím – v Itálii se pečivo jednak prodává na váhu a jednak je většinou za pultem v obsluhovaném úseku, a to třeba i v supermarketu. A takový obsluhovaný úsek je cizincův nepřitel, pokud tedy neumí správnou řečí, což je náš případ. Ačkoliv anglicky se oba domluvíme bez problémů, německy řekneme ty nejzákladnější věci, italsky tak akorát napočítám do pěti, pozdravím, poprosím a poděkuju. A paní, která v onom ochodě obsluhovala, nepůsobila dojmem, že by uměla jinak než svou mateřštinou. Nezbývalo tedy než improvizovat. Raženek jsme sice chtěli jen šest, ale protože tuto číslovku neumím, musel jsem použít jinou. Po chvilce přemýšlení mi naskočilo dodici, dvanáct. Naštěstí ukázání prstem na bednu pečivem se slovy „dvanáct, prosím“ je poměrně jednoznačné :)

Ivě ale hon za raženkami nestačil a rozhodla se zkusit štěstí znovu, tentokrát se sýrem. Zkusila to na (tutéž) paní německy. Záhy jsme ale zjistili, že tato dáma nejen umí anglicky velmi obstojně, ke všemu ještě disponuje krásným britským přízvukem. Inu, není všechno zlato, co se třpytí :)