Nechci být náročný, ale pokud jde o počasí, dovedl bych si představit, že bude i lépe. I dnes ráno nás pohled ven utvrdil v tom, že z ferrat nic nebude. A tak jsme to vzali odpočinkově a jeli prozkoumávat okolí autem.

Dali jsme si dva cíle: 1. vyjet k chatě (Rifugio) Venezia, kterou máme, lidově řečeno, v kopci nad barákem a 2. navštívit jednu místní zajímavost – zkamenělé otisky dinosauřích stop. Cíl 1 vzal brzy za své, v cestě nás zastavila značka zákazu vjezdu. A i kdyby tam nebyla, s takovým stoupáním po kamenité cestě by si asi Trakař neporadil…

A tak jsme jeli za cílem 2. Výchozím bodem nám bylo Passo Staulanza (1766 m n. m). Cestou k němu jsme shlédli další krásné scenérie, ze všech zmíním horskou vesničku Fornesighe. V ní jsme udělali přestávku na geocaching, při kterém jsme však dosáhli úspěšnosti pouhopouhých 33,3333 %.

V sedle Staulanza jsme se poprvé potkali s našimi známými ze Vsetína, které jsme, přestože bydlí ve stejné rezidenci jako my, zatím jen dvakrát zahlédli. Proti nim jsme ale byli ve výhodě, neboť oni nás zatím netušili (jen se divili, cože to před barákem stojí za „zlínský“ escort).

K dinosauřím otiskům to bylo asi 2 km. Vycházka to byla pohodová, jen ten déšť nám trošku kazil náladu. Nejprve jsme šli po lesním chodníku, posledního zhruba půl kilometru cesta vedla po spádnici, takže stoupání stálo za to.

Světe div se, ony tam ty otisky fakt byly, a to zcela zřetelné. A ne jedny, proháněli se tam čtyři kusy třech druhů dinosaurů. Pěkný dotek historie z doby před potopou.

Abychom nejeli domů stejnou cestou, pokračovali jsme ze sedla dále. V cestě do Cortiny nám stálo námi oblíbené, naším autem asi nenáviděné, sedlo Giau (2236 m n. m.). Cesta z druhé strany (z obce Selva di Cadore) byla podle mně ještě zajímavější. Zatáček bylo 29 a byly pěkně očíslované cedulemi.

Z nebe se pořád cosi sypalo, proto jsme se nahoře nezdrželi. Kousíček pod sedlem nás ale zaujal český nápis na cestě: „Ráďo, opět jsi to dokázala!“. To bych rád věděl, při jaké příležitosti to tam kdosi napsal.