Ne, nechci se rozepisovat o uzeninách, vejcích, zelenině ani jiném zboží podléhající rychlé zkáze. Řeč bude o tom, jak si bez námahy obstarat přísun čerstvých článků z tohoto blogu, popř. z kterékoliv jiné stránky podporující technologii RSS, na které to celé stojí. Nebo také, jak co nejsnáz zjistit, že „vyšel“ nový článek na mém oblíbeném webu či blogu, aniž by bylo nutné tam přímo chodit.
Poslední dva celé dny naší dovolené se nesly ve velmi podobném duchu: snídaně, pláž, oběd, odpočinek/spánek, procházka do města a nákup dárků (těš se, rodino:). Moře bylo poměrně neklidné, a tak jsme si i těch vln užili.
Včera večer jsme po návratu sedli ještě dolů do baru a popovídali s našima spolurekreantama z Prostějova. Pak už jen rozloučit s domácíma a hurá na balení. Spánku jsme si moc neužili, museli jsme se spokojit s dvěma hodinama a něco. Ráno ve 4.20 nám zakokrhal mobil a naše dovolená dospěla k samotnému konci. Na autobus do asi 15 km vzdáleného hlavního města nás zavezl pan domácí, chudák kvůli nám musel vstávat v tu nelidskou dobu.
Z autobusového nádraží to byl kousek do přístavu na trajekt. I po druhé to byl pěkný zážitek, vidět všechny ty auta, kamióny a autobusy naskládané dovnitř lodi. V přístavu Killini jsme asi v 7 hodin opustili trajekt a od té doby až doteď (mimo 20minutové přestávky na benzince) jedeme autobusem. V Aténách pak už jen přejedeme na letiště a hurá do ČR :-)
Šestý den dovolené (neděle) jsme opět strávili v sedle skůtru. Jeli jsme se podívat do hor na severozápadní straně Zakynthosu. Škoda, že sem teď nemůžu vložit fotky, protože popisovat slovy, co všechno jsme viděli, by zabralo až moc času.
Trasa výletu zčásti vedla místy, která jsme navštívili už před dvěma roky. Znovu jsme projížděli obcí Exo Chora, která jako jediná v roce 1953 odolala ničivému zemětřesení na ostrově. Opět jsme navštívili kouzelnou pláž Plakaki, kterou jsme předloni objevili „náhodou“, hledajíce další cestu. Po dvou letech jsme se vrátili do míst, která tenkrát spaloval požár. Viděli jsme taky, že mezitím tu hořelo i na dalších místech.
Po návratu domů jsme od syna majitele apartmánů, Dimitrije, obdrželi pozvání dolů do baru na osmou večerní, že bude „grilovačka, drinks, pivečko, vínečko“ a tak. Mimochodem, je to úsměvné, když Řek mluví česky (ale i anglicky, mají takový veselý přízvuk). No a tak jsme upalovali do „centra“ vrátit motorku, abysme to aspoň trochu stihli. Úplně se to nepovedlo, ale protože díky větru se zpozdilo rozdělání ohně, až tak to nevadilo.
O Řecích se říká, že jsou pohostinní. Po včerejšku můžu říct, že to je pravda. Uhostili nás vskutku královsky, byl jsem rád, že jsem snědl svou porci ugrilovaného masa a klobásy. K tomu Zakynthské víno ze sklepů Callinico, zelenina s olivovým olejem a tzatziki na talíři, prostě pravé Řecko :-) Společnost byla pěkně multikulturní – 4 angličani (z toho jeden původem Jamajčan), 5 Čechů (z toho jedna z části Řekyně) a 4 Řekové – rodina Leftakis, naši domácí. Nejsem si jistý, zda taková hostina se koná každý týden. Spíš bych ale řekl, že jsme měli štěstí, když přijeli v termínu, kdy tu byli oni Britové, kteří sem jezdí už 15 let a stali se tak přáteli domácích.
Večer nám pěkně plynul, ani jsme se nenadáli a byl tu nový den, den sedmý, o kterém napíšu zřejmě zase až večer.