Když jsem dnes ráno procházel kolem auta, skrz skla jsem na levém bočním okénku zahlédl černý obdélník. Přišed blíž zjistil jsem, že mu parťáka dělá červená ocelová konstrukce namontovaná na levém předním kole – botička. A je to tady, řekl jsem si.
„Život je plný překvapení“
Takhle reagoval před několika lety můj strýc, když mu na autě během večerní cesty od babičky praskla hlava motoru. A jedno takové překvapení na mě čekalo dneska, když Iva dorazila domů – a v ruce měla ježka. Prý že je to mládě, a že by nepřežil zimu venku. Našla ho někde na Staré cestě, když se snažil dostat se skrz oka plotu. No a tak se staráme.
S potěšením konstatuju, že období intrinsické motorimobility, tj. neschopnosti přepravovat se vlastním motorovým vozidlem (ten pojem jsem si teď vymyslel:) je u konce. Minulý týden, přesněji 21. 10. jsem auto vyzvedl ze servisu, kde se odehrávalo poslední dějství tohoto tragikomického příběhu (pro jedince zatažené do děje spíše tragického), oprava motoru+STK.
Zní to jednoduše, ale i samotný proces vyzvedávání se zkomplikoval, a to když jsem den předtím celý natěšený přišel pro auto do servisu, jen abych zjistil, že pánové zapomněli udělat STK. Bohu díky za to, že na autě nebyly žádné závady, kvůli kterým by auto neprošlo kontrolou, a které by stály další peníze (k celkové, už tak pořádné, částce). A tak jsem do servisu naklusal na druhý den a s velkou slávou autem opravdu odjel. Dokonce mi ani nenaúčtovali tu hodinu, kterou při STK strávili.
Celá ta záležitost s autem nás stála spoustu nervů, zařizování, času a v neposlední řadě peněz. Ale v životě to už tak bývá, že na všem špatném je vždycky něco dobrého. A tak jsem zase o něco zodpovědnější a snad i trpělivější…
Mimochodem, mám rozepsaný časový sled událostí okolo auta, až to sepíšu, možná to sem pro pobavení vložím.
Po devíti měsících máme auto