• Nedá se svítit, léto končí a podzim přichází: (12. 9., Vsetín-Sychrov)
  

• Není ta čeština krásná? (19. 9., Zlín)
  
• Vánoce v obchoďáku již dnes! (24. 9., Hypernova Vsetín)
  
• I takový osud může potkat hračky (27. 9., Vsetín-Sychrov)
  
• Další „sloupcovka“ (27. 9., Vsetín-Sychrov)
  
• Asi jsem barvoslepý :) (3. 10., Hypernova Vsetín)
  

Můj podíl spočívá v promítání slov písní, videí, případně prezentací. Musím říct, že pracoviště mám docela atraktivní :)

Mimochodem, dvě jabka k dispozici na pracovním stole jsem asi ještě neměl :)

Pro teď alespoň čerstvé foto jednoho z našich tří „čuchačů“, jak je s Ivou interně označujeme:

1. Žehlení žere čas
2. Ale ne všechny kusy se musí žehlit
3. Navíc většinu věcí není nutné žehlit z obou stran
4. Bacha – parní šok umí šokovat i obsluhu žehličky, pokud je zrovna špatně natočená
5. Nenosit košile – špatně se žehlí!

Když si vzpomenu na svou slabost pro vše, co svítí… Nemám já to skvělou práci? :)

Jak vidíte, letos jsme se zásobili fešnými flaškami od svátečního ležáku pana Bernarda. Tomu říkám spojení příjemného s užitečným:) Mimochodem, bezová šťáva s sebou nese jeden paradox: je velice jednoduchá a nenáročná na přípravu, přitom je velice vděčná ke konzumaci a málokoho s ní urazíte :) A jak že se dělá? Takhle nás ji naučila Ivina maminka:

20 květů bezu zasypat 50 g kyseliny citronové a zalít 2 l převařené vychladlé vody. Nechat 24 hodin stát a scedit přes plátno. Přisypat 2 kg cukru krystal a přivést k varu.

No a pak už jenom stáčíte:)

Zůstane mi ten elán déle než měsíc? Dokážu napsat aspoň jeden příspěvek za týden? A co na to Jan Tleskač?

Dlouho jsem to neřešil, dokonce i letošní dovolenou po Rakousku a Itálii (celkem zhruba 2500 km) jsme odjezdili. (Raději však pomlčím o tom, jaké je jezdit po krásných alpských silničkách v autě s devadesáti ušlechtilými lichokopytníky, z nichž je naživu odhadem 40). Po cestě zpět na Rakouské dálnici se však problém začal projevovat více než dosud (domů jsme se ale dostali v pořádku).

Včera večer cestou z mikrovýletu po okolí však můj pohár trpělivosti a tolerance přetekl. Protože na víkend plánujeme pobyt na Jižní Moravě, nechtěl jsem těch celkových 400 a víc kilometrů ujet v takové letargii a začal shánět volného automechanika.

Až čtvrtý mi dal naději, že by to mohl do pátku odpoledne stihnout, mám prý zavolat zítra (tj. ve čtvrtek) v poledne.

Chvilku to ve mně hlodalo, ale nakonec jsem se stejně rozhodl dát prostor kutilovi ve mně. Hned jak mi padla, sbalil jsem vše potřebné (zejména kladivo a trubku z rámu starého kola) a vyrazil do garáže. Chvilku zabralo, jak auto dostatečně zajistit na heveru (po přečtení zprávy o zásahu hasičů u muže, kterého v montážní jámě nepěkně přiskříplo auto mám k lezení pod auto docela zábrany), ale zanedlouho už jsem povoloval spoj mezi katalyzátorem a výfukem.

Původně jsem chtěl katalyzátor sundat celý i s kusem potrubí, ale neměl jsem se se svým nářadím jak dostat ke šroubu na výfukových svodech. Proto došlo na plán B – pracovat pod autem.

Pohled dovnitř jasně dokázoval, že vložka je mimo původní umístění a pěkně ucpává výstupní otvor. Nastoupilo tedy kladivo a trubka, později jsem zjistil, že účinný nástroj je „klika“ od heveru. Buch, buch, buch, vyhrabat a hlavně nevdechovat ten prach. Hodil by se starý vysavač, ale ten jsem neměl, a tak jsem aspoň auto uprostřed procesu párkrát nastartoval. Zajímavé bylo porovnat zvuk se sundaným výfukem před a po – s ucpaným katalyzátorem byl mnohem tlumenější.

Šlo to nad očekávání dobře, nicméně ležet na boku delší dobu a držet u toho hlavu rovně není sranda. Protože nejsem pilot F1, nemám tyhle svalové partie trénované a celkem jsem si tu levou stranu krku namohl. Tragédie… :)

Během práce jsem zjistil, že uvolněná byla jen půlka vložky. Zbylou část jsem vevnitř tedy nechal, ať se snaží. Člověku stačí jedna ledvina, třeba to tak je i s katalyzátorem :)

Hodně jsem byl zvědavý na to, jak Trakař pojede. Čekal jsem hodně, a možná právě proto jsem trošku zklamaný, že se pořád nedostanu přes 4,5 tisíce otáček. Zdá se mi, že auto při přechodu z volnoběhu poněkud cuká, tak zkusím ověřit snímač polohy škrtící klapky. No a taky plánuju provést dekarbonizaci vstřikem vody do sání, počítám, že už ho vevnitř vlivem častého podtáčení motoru bude víc než dost.

Dám vědět, jak to dopadlo :)

V lanovce jsem se cítil napůl jako ve výtahu, lano stoupalo opravdu prudce a auta na parkovišti se kvapem zmenšovala. Nahoře pěkně foukalo, a tak přišel čas na rukavice… a foťák. Výhled byl vskutku impozantní, silnice dole vypadala jako autodráha a lidi byli stěží rozeznatelní.

Poté, co jsem se vyfotil s místním ovčákem (německým) dali jsme se na sestup zpět k autu. Tentokrát jsme ale nejeli po laně, nýbrž hezky pěšky a skrz všechny ty galerie. Spolu s popisnými tabulemi a místy i autentickými rekvizitami vlastně tvořily muzeum pod širým nebem. Čelovka a svítilna na mobilu přišly vhod, ve skále byla (samozřejmě) tma tmoucí.

Zatímco výstup nahoru nám zabral zhruba 5 minut i pořizováním lístku, dolů jsme šli asi dvě hodiny. Po výlezu ze skály nás čekal ještě kus cesty dolů, a tak jsme byli vděční za trekingové hůlky, které aspoň z části pomáhaly tlumit nárazy. Před odjezdem jsme ještě vlezli dovnitř suvenýr-šopu. Stručně řečeno, tolik zbytečných věcí pohromadě (byť často pěkných na pohled) jsem ještě neviděl.

Cesta dolů nám i autu šla hladce, přesto jsme ji zhruba v půlce přerušili a šli lovit geocache, která upozorňovala na dřevěný kostel postavený (jak jinak) za 1. sv. války. Byl pěkný; ne tak vlastní místo, kde se cache nacházela, vypadalo to tam trochu jak na hnojišti, samý podpapírník smrdutý. Ale i tak byl lov úspěšný a my jsme mohli jet domů.